Pražské jaro

máloco považuji za geniální. málokdo umí nakládat s češtinou aby byla vtipná. málokterý textař umí sladit doby a rýmy tak aby to lahodilo uchu.
textařka skupiny Jananas, nemá v českém textovém rybníku konkurentku.
co text, to perla.

Vybírám text Pražské Jaro, který z její dosavadní, pro mě přístupné známé tvorby, považuji za nejnarvanější co se týče slovních hříček.


Už nechci sólo být, doprovod můj jsi ty,
jaro mlátí se mnou o zem, jsem virtuosem, co hraje na city.
To bude koncert, uslyšíš víc, než tři věty,
jdem na to piánko a možná si dáme i do trumpety...

Zatím nevím, co na tebe použiju za nástroj,
jsem trubka, ale vím, co je nátisk tak se ho boj.
Držet s tebou basu se mi zachtělo,
i když si ťukáš na čelo.

Zas příjdu k tomu jako slepej k houslým, po stý si zpívám píseň starou,
když venku právě začíná ... jaro ...

Na scéně je vás víc, hraju to na víc stran,
ale tajím, co mám za lubem, je to klasika, já nic, já muzikant.
Něco mě nutí a není tu místo na vzdor,
a pak mám vás tolik, že by to vydalo na sbor.

Hlavu mi nápad zaleh, přichází v různých intervalech
čekám, kdy vyplyne z kontextu,
s kým z vás to bude prima, s kým to bude prima
a kdy doje i na sex tu.

... a všichni Boni Pueri
a celá Schola Gregoriána
zas v jarních ulicích se ukrývají......
hledám je beze všech skrupulí a všecky Bambini di Praga
se ke mě dneska v noci přikulí a zazpívají...

V parku u stromu, kde má Suk bistu,
kleknu do trávy a hraju ti z listu,
v hlavě mám sextoly,
v mých iluzích a hájích rozkvetly violy,

A pak místo do kina,
mířím do Rudolfina,
nedívám se jak hraje DiCaprio a Louis de Funès,
hrajou mi Capriccio a Da Capo Al Fine,

S concerty nejsou žerty,
tohle je návrat do puberty,
tohle skončí tragicky, když mířím potají,
na roh Lesní i roh Anglický.

Budeme horny a budeme naughty,
zazní všechny naše alikvóty,
a pak se to provalí, už mám jen chvilku,
než mi přijdou na kobylku...

...proč se to vnímá jako série podvodů,
když mám s komorním tělesem pár tělesných pochodů,
jak to sladit, jak mít fantazii,
mít všechny a žít v harmonii..?

... a všichni Boni Pueri
a celá Schola Gregoriána
zas v jarních ulicích se ukrývají......
hledám je beze všech skrupulí a všecky Bambini di Praga
se ke mě dneska v noci přikulí a zazpívají...

Chci Nováka, Wágnera i Bartóka,
od PKF i FOK,
bacha Bacha dám si až za rok,
na frak mi dává Vivaldiho jaro,
i svěcení jara, co obstará Svěcený Jára,
Mozartovy koule se na slunci taví,
asi se skočím zchladit do Vltavy....
hm
Chci Janáčka, Wágnera i Bartóka,
od PKF i FOK,
óká Bacha dám si až za rok, na frak mí dává Pražské jaro.

Nakopejte jim prdel !

Většinou se k takovým informacím dostanu až večer po práci a jejich obsah kraluje proti proudu burbonu.
Tentokrát jsem nepřemýšlel ani minutu.
Gratuluji Kingdom Come: Deliverance za takový majstrštyk : vybrat 300 000 liber během necelých dvou dnů. Jak je možné že hra, která je defakto v začátcích tak oslovila herní publikum ? Že by hype který se okolo hry rozpoutal, měl takovou váhu ? Že by bylo v ČR tolik vlastenců, aby zaplatili třeba třetinu požadované částky ? Možná ano.

Mě osobně se velmi líbí styl prezentace na Kickstarteru. Myslím si, že je profesionálně udělána, nápaditá, poctivá a obsáhlá. Avšak vůbec mě neudivuje to, že pokud byla prezentace studia Warhorse v podobném duchu, tak neuspěla.

Stačí si pročíst česká fóra. Míchá se do toho hejt na Daniela Vávru. Pro mě nečekaně moc (mladých) lidí nemůže Vávrovi odpustit jeho osobnost. To jak vypadá, to jak mluví, jak se obléká, jak kritizuje. Znám podobnou personu. Takové osobnosti to mají těžké. A i když něco dokázali, platí pravidlo: všechna sláva-polní tráva.
A manažeři (od slova Moneyžrout) koukají na tabulky. Málokdo má buňky rozpoznat umělce od bohéma. A přitom v tom je zásadní rozdíl.

Držím palce a fandím. Dane: USTOJ TO.

Podvádějí videohry ?

Klasicky model hry takový jaky zatím známe, asi nemá důvod podvádět. Hra má jiné priority. Příběh, hudbu, bojový systém a aby se lépe nabízela tak třeba i název. Když nebudeme brát v potaz modní a názorově sporné DLC, je hra ucelená a jestli uspěje, to znamená dobře se bude prodávat a tím pádem vydělá peníze a navíc si připraví půdu pro další díl, je to dostačující. Tedy bylo.

Jenže přicházejí nové modely her. Mmorph například. Startoval na modelu …zaplať a hraj. Tento model nemá důvod podvádět. Jiný model už trochu podvádí, ale je to řečeno dopředu a jasně: chceš mít lepší loot ? Zaplať a máš ho.

Nedávno jsem poslouchal rodinou debatu o jedné hře na mobilní platformy.
Obsahuje čím dál tím víc všudypřítomný systém prodeje her: mikrotransakce. Tento model má ideální podhoubí pro podvody. Jedná se o peníze za určitý úkon. Trochu takový pouliční prodej. Drog. Namlsáme tě, vycukáme tě a zinkasujeme tě. Leckdy hráč zaplatí mnohem víc, než když si ji zakoupí v den releasu, v krabičce, s barevným manuálem a ještě s donáškou až do ruky. A ještě má bonusy za předobjednávku.

Debata se točila okolo problému: "Mě to dalo větší útok dinosaura než tobě...tati proč? "
Napadlo mě, že hra podvádí u vygenerování síly útoku. Párkrát vygeneruje megaútok a pak většinou kouše jako podvyživený. To jednoho (až milión) otráví a přestane hrát. A nebo zaplatí.

Vývojáři v bublině ?

Nedávno probleskla zpráva, že Nintendo neštuduje konkurenci a tvrdošíjně jdou hlavou proti západním herním trendům. Je to dobře či špatně ?

Je jasné, že být slepý a ignorovat vývoj konkurence je cesta do pekel. Na to tady máme Sony, ta je mistrem slepých uliček.
Ale třeba to dělají schválně. Nechtějí být políbený polibkem smrti v podobě Módy v herním byznysu. To co semlelo Square Enix a Capcom, co nejspíš semele i Segu a Level 5, by nemuselo Nintendo potkat.

To co přilákalo milióny fanoušků k původním Japonským značkám, pomalu vyprchává. Okázalost, silný příběh, netradiční hudba, originalita a to celé lízlé exotickou kulturou, to vše mizí.

A není to jen o těch co vyrostli na "té" vlně. I kdyby tato generace odrostla (bude ji 50 let), přestala hrát (mají rodiny, firmy, zavislosti) a zlenivěla (z nedostatku času mi už taky nechybí náhodné souboje ve FF), tak ta další taky potřebuje alternativní možnost šáhnout jinam.

Nejhorší jsou nehybné vody a proto je dobře že svět se mění a my s ním. A proto je mi sympatické, když se někdo snaží jít proti proudu. I když to třeba bude znamenat být jen na čtvrtém místě.

Whose Line Is Partička ?

Úspěšně jsem Partičku ignoroval dva roky.

Moje přítelka však miluje Českou Partičku. Taktéž můj stejnovlnový kamarád mě ukecával, abych ji dal šanci.
Oběma tímto děkuji. Protože jsem se díky tomu dostal k Whose Line Is Anyway.

Poctivě jsem Českou Partičku nakoukal do 71. dílu a ty fóry jsou tak padesát na padesát. Problém je v tom, že Sokol je inteligentní profík, který u toho až moc myslí. Suchoš s Geňou jsou baviči. Bohužel, se Partička zvrhla v urážení a lehké ponižování a nepokryté děláni si srandy z Geňi. Paradoxně mi přijde největší improvizátor Igor, i když moc prostoru nedostává. A o improvizaci, by v tomto druhu pořadu mělo jít především.

Oproti tomu Slovenská Partička je plná, zdá se mi vyštudovaných herců. Ty jejich ladné pohyby při scénkách a taková pokora a dávání prostoru druhým, to je zásadní rozdíl oproti České. Také mi přijdou trochu více můzicky nadaní. A hlavně více improvizátorský. Petra Polnišová je vtipná a nebojácná. To je další rozdíl nezi čr/sr partičkou. Ve slovenské se hlásí co kdo bude dělat, v české většinou čekají co jim Dano Dangl přidělí a pak se někdy i brání.

To bych ani nebyl já, kdybych se nezajímal o původ těchto pořadů. A našel jsem kult. Whose Line Is Anyway : ty hovada co tam jsou, jsou jedinečný. Říká se, že originál je vždy nejlepší. Nejsem přesvědčený, že u improvizačního pořadu, to je úplně pravidlo, ale zde to platí. IMPROVIZACE jim jde neskutečně a neskutečně.